Browse Category

ze života

Miluju všechny luštěniny, ale fazole navíc můžu i pěstovat a to je veliká radost. Letos se mi poprvé podařilo vypěstovat víc než jen osivo na další sezónu. Není to sice nějaké závratné množství, ale pokud sami pěstujete, tak mi rozumíte. Fazole jsem si mohla i nasušit na vaření v zimě. A nejen to, jak jsem manická zahradnice, vysela jsem ještě jednu rundu fazolí v průběhu léta. A to může vyústit jedině v to, že nestihnou optimálně dozrát. Postupně ty jen trochu baculaté lusky sklízím, protože tam nebožáci leží na sobě a některé se pak začínají kazit. Tím pádem se mi doma sešla pěkná krabička fazolí, které nejsou vhodné na sušení, protože prostě nejsou zralé. Jde ale o druh, který lze použít jak na lusky, tak na fazole. Takže jsem se rozhodla z těchto fazolí uvařit jídlo. Velkou výhodou čerstvě vyloupaných fazolí je, že jsou uvařené do měkka za zhruba 15 minut, menší i dříve. A taky jsou vážně moc dobré. Zvažovala jsem je jen prostě uvařit a sníst, protože na to jsou fazole úplně skvělé. Ale pak jsem si řekla, že si to trochu víc užiju a rozhodla se upéct něco chuťově bohatšího. Jídlo je to ovšem stále velmi jednoduché a přitom tak skvělé. Středomořské pečené fazole jsem takto pojmenovala, protože jsem použila oregano, tymián a rajčatovou omáčku.

Číst dál..

Tohle je tedy aspoň pro mne lahůdka první třídy. Dokud jsem je v Řecku neochutnala, netušila jsem, o čem je řeč. Byla jsem se sestrou a neteřemi, které pořád dokola vzpomínali a těšily se na ty výborné řecké brambory. Asi to taky znáte, pokud jezdíte do Řecka. A holky měly pravdu, hned jak jsem je ochutnala, věděla jsem, proč se na brambory tak těšily. Jsou opravdu výjimečné. Vlastně bych je klidně mohla mít samotné, ne jako přílohu. Úpravy, co jsme ochutnaly v Řecku, byly různé. Některé byly měkké, neopečené, jiné s kůrčičkou. Po pravdě většinou jsme si tam dávaly ty měkké, nakyselo vařené brambory. Hledala jsem recepty na internetu a nakonec jsem si udělala takový výcuc, co by mi tak asi nejvíce chutnalo. A pak jsem narazila na recept na pečené citrónové řecké brambory s česnekem na tomto blogu (zde), který přesně splňoval mou představu o plánovaném postupu a ingrediencích. Tak jsem se přestala zabývat tím, kolik čeho a postupovala jsem podle tohoto receptu. Vlastně na přípravě je naprosto skvělé to, že je téměř bez práce.

Číst dál..

Nevíte, co s polentou? Tak tohle je recept pro vás, chcete-li vyzkoušet něco jiného než kaši (nic proti ní, máme ji moc rádi). Poprvé jsem polentový koláč pekla před asi 25 lety, když jsme pobývali o prázdninách u našich přátel ve Švýcarsku. Byla jsem paf úplně ze všeho včetně různých kuchařských knih a časopisů. Lákalo mě vyzkoušet kde co. Polentu jsem neznala a jako úplně první recept jsem si našla právě polentový koláč. O kaši jsem tenkrát neměla tušení. Teď často na naše milé přátele vzpomínáme, někteří odcházejí a jiní prožívají těžké chvíle. Běžně mám spojené zážitky s jídly, a proto došlo právě i na polentový koláč. Recept jsem si kompletně vymyslela, ten původní si už samozřejmě nepamatuji. Ale po pravdě, není to žádná věda, není co vymýšlet. Je to podobné, jako když děláte pizzu, na těsto dáte omáčku a různé ingredience podle toho, co máte po ruce nebo na co je chuť, pak sýr a víceméně je to všechno.

Číst dál..

Pokud jste cestovali po Irsku, musela se vám dostat do ruky jejich nejoblíbenější pikantní omáčka Ballymoe country relish. Podává se typicky k irské snídani, ale skvělá je i k hamburgeru, do sendvičů nebo k sýru, jak se píše na lahvičce. Je vážně vynikající, kořeněná, pikantní, jedinečná. Originální recept na omáčku vznikl ve 30 letech minulého století, když manželka farmáře Ivana Allena Myrtle musela zpracovávat ohromné množství rajčat z farmy, protože lidé je nekupovali, nebyli na rajčata totiž zvyklí. Průmyslově začala relish vyrábět jejich dcera v 90–tých letech minulého století a dnes už firmu Ballymoe House vede vnučka Allenových. Ballymoe country relish je zkrátka pojem. Vzhledem k tomu, že neustále likviduji úrodu rajčat, řekla jsem si, že bych něco v tomto duchu mohla zkusit. Začala jsem pátrat na internetu a našla jsem v podstatě jediný recept, který původně pochází od některé z členek klanu a podle bloggerky, u které jsem ho našla (zde), by měl být omáčce velmi podobný. Ještě jsem jej trochu upravila, když jsem si přečetla etiketu originální lahvičky, kterou jsme si z Irska přivezli. Bohužel jsme cestovali jen s příručním zavazadlem na lehko. Tím pádem jediná možnost byla nakoupit na letišti v Corku, odkud jsme letěli domů. Kdybych měla velký kufr, skončilo by v něm několik lahviček a měla bych zásobu. Musím říct, že rajčatová pikantní omáčka, kterou jsem podle receptu vyrobila, je opravdu moc dobrá. Když jsem srovnávala s originálem, není tedy úplně stejná. Ale to ani není cílem, originál je jen jeden a vždycky je tam pár těch tajných ingrediencí a postupů, které jej dělají originálním.

Číst dál..

hlavní jídlapolévky a dušeninyze života

Krémová fazolová polévka z lusků

zveřejněno uživatelem Zdena Září 4, 2017 0 komentářů

Miluji polévky, nevařím je ale jako první chod, protože pak nezvládáme ten druhý. Takže polévky jsou u nás většinou jako jediné a hlavní jídlo a většinou je to večeře. Moje moravská babička byla mistr na polévky. Vždycky když my jsme se vyhrabaly se sestrou z postele k snídani, babičce už na plotně něco bulablo v hrnci. Babička loni zemřela ve velmi požehnaném věku. Často na ni myslím právě v kuchyni, kde i ona trávila spoustu času, a vzpomínám na ty její úžasné polévky. Tato krémová fazolová polévka je podle receptu od kolegyně z práce, která mi předala pár polévkových tradic z její rodiny tak, jak to dělávaly její babičky. Malinko jsem si recept upravila a vynechala jsem zapraženou tmavší jíšku. Ta by nemusela být vůbec špatná, ale já jsem už hodně spěchala, můj hladový muž mi přešlapoval za zády a tak jsem jen rozkvedlala mouku ve šlehačce a tím polévku zahustila. Obvykle už teď zahušťování řeším nějakou zdravější variantou, nejjednodušeji rozmixováním části obsahu polévky. Ale občas mám ráda držet se tradice, ať už splňuje současné trendy nebo ne. Nic se nemá přehánět a někdy bych se z toho osypala, když sleduji, co by se všechno nemělo jíst. Takže hlavně nic nepřehánět a nezbláznit se z toho.

Číst dál..

Dneska pro vás mám skutečně jedinečný recept s příběhem, který mě nadchnul. Švestky už dozrávají a kolem naší obce jich roste docela dost, takže po povidlech to jsou různé koláče a snad dojde i na knedlíky. Na recept jsem narazila na internetu před časem a zaujalo mne, že jsem viděla mnoho různých odkazů s víceméně stejnými obrázky. Tak jsem objevila tenhle poklad. Nejoblíbenější a nejžádanější recept v historii NYT. Poprvé jej jako The plum torte publikovala dlouholetá spolupracovnice NYT a autorka kuchařek Marian Burros v září roku 1983. Od té pro velký zájem čtenářů museli recept každoročně tisknout znovu a znovu. Naposledy to Marian Burros udělala v roce 1989 s tím, že si lidi mají recept vystřihnout, zalaminovat a dát na lednici. Že je to opravdu naposledy. Ale to už dávno recept žil svým životem. V poslední verzi taky ubrala autorka trochu cukru. Recept se dočkal mnoha nových verzí včetně celozrnné či veganské. Tenhle švestkový koláč podle New York Times prostě nemůžete nemít rádi. Je výborný, je snadný a je hned fuč. Potřebujete jen minimum ingrediencí a navíc je velmi variabilní, pokud se ovoce týká. Ale původní je se švestkami a teď právě je jeho čas.

Číst dál..

inspirace ze světak zakousnutípečivoze života

Irský chléb – Irish Soda Bread

zveřejněno uživatelem Zdena Červenec 26, 2017 0 komentářů

Nedávno jsme se vrátili z krátké dovolené po poloostrovech jihozápadního Irska a tam jiný, než tento chléb nedostanete. Tedy kromě opečených toustů ráno u snídaně, abyste měli na co natřít pomerančovou marmeládu. Irsko milujeme a zase jsme se nezklamali. Kromě úchvatných přírodních scenérií turistickým ruchem dosud jen minimálně dotčených částí Irska to bylo i jídlo, samozřejmě. Chutnalo nám všude, kam jsme vlezli. Irský chléb je takový národní poklad. Z našeho pohledu je to vlastně tak trochu slaná buchta, ale je to zkrátka unikátní záležitost. Navíc má jednu obrovskou výhodu, a tou je časová nenáročnost přípravy. Nic nekyne, umícháte, uplácáte, upečete a po aspoň částečném vychladnutí můžete jíst. Ještě teplý jsme dostávali běžně. Můžete přidávat různá semínka a ořechy, často v něm byly brusinky nebo jiné sušené plody.

Číst dál..

Zahradní bob je pro mne nově objevený poklad. Zkoušela jsem jej pěstovat už dříve, ale teprve letos můžu říct, že se mi urodilo. Nasbírala jsem plný velký kbelík lusků. Ale abych vysvětlila nadpis. Boby vám tedy samy do pusy nenaskáčou. Je to jedna z plodin, jejíž konzumaci si tvrdě odpracujete. Ale nenechte se tím zastrašit. Odměna stojí za to. Já miluji cizrnu a bob mi ji tak trochu připomíná svou konzistencí. Chutí je pak podobný hrášku. Z bobů můžete připravit i hummus. Dělá se z nich i krásně zelený falafel. Já jsem potřebovala uvařit pro více lidí, a když už jsem tak tvrdě pracovala na získání bobu, u vaření jsem si chtěla odpočinout, proto jsem připravila lahodné těstoviny s boby, sýrem a smetanou. Pokud máte boby a nevíte, co s nimi, určitě jídlo zkuste, protože je vážně vynikající.

Číst dál..

Už je to 25 let, co jsme Thomyho s Julií poznali ve Švýcarsku na našich stopovacích studentských cestách po Evropě. Stali se našimi přáteli a inspirací na celý život. Julie před pár lety prohrála svůj boj s nepřítelem, na jehož síly nestačila a opustila nás. Thomyho jsme po několika letech navštívili loni v létě. Nezměnilo se nic, stále je přítel a stále inspirace. Učí se být sám, ale jeho energie a přístup k životu jsou tu a my se i teď máme co učit. Když jsme po revoluci začali jezdit ven, byli jsme jak na měsíci, všechno bylo jiné, všechno. A to, co jedli naši přátelé jsme z velké části vůbec neznali, všechno jsme se učili. Tenkrát jsem z prvních cest vozila tlusté sešity popsané recepty. Thomyho majonéza a salátová zálivka je jedna ze stálic. Je to v podstatě velmi primitivní a jednoduchý recept, ale o to lepší. Recepty si ale vozíme i teď, loni jsem podle Thomyho dělala sterilovanou cuketu k raclette – zde.

Číst dál..

Nemůžete navštívit Nový Zéland a neochutnat Pavlovu. Dezert, o jehož vynález se přou místní s Australany. Na Zélandě je teď ještě léto, tedy optimální čas na návštěvu. Asi také jeden z důvodů, proč byl televizní program plný dokumentů o této nádherné zemi. Po návratu mi babička hlásila, co toho viděla a ať se podívám na tohle a tamto a kdy že to budou opakovat. Vzhledem k tomu, že jsme beztelevizní domácnost, tak se koukání nekonalo. Ale nebylo to třeba. Nový Zéland, to je nemoc na celý život. Je jasné, že jsme tam nebyli naposledy. Kdybych se neměla těšit na další návštěvu, tak vážně nevím. Samozřejmě jsme si doma sjeli filmový maraton všech tří dílů Pána prstenů. Zkrátka jsme tomu kouzlu Zélandu propadli, ať jsme chtěli nebo ne a my jsme chtěli. Pokud patříte k těm, kdo o cestě na Zéland sní a uvažují, tak neváhejte ani chvíli, budete bohatě odměněni. Číst dál..