A s kysaným zelím k tomu. Aneb tohle jídlo nemá chybu. Pomalu pečená krkovice v teriyaki marinádě se peče opravdu pomalu, pár hodin při 140 °C. Můžete se mezitím klidně třeba plahočit v záhonech, jako to dělám já. Mám tyhle pokrmy ze všeho nejraději. Výsledek je totiž téměř vždy skvostný a vůbec neodpovídá té minimální námaze, kterou musíte vynaložit. Teriyaki marináda je taky něco mimořádného, dá se říct, že s ní nemůžete udělat chybu. Já jsem ani neměla čas maso dostatečně dlouho marinovat, ideálně několik hodin nebo přes noc. Měla jsem jej v koupeli asi hodinu. Pak se ale v marinádě i peče, takže stejně pojalo všechny ty krásně se doplňující chutě. Zelí jsem do pekáče přidala až na poslední zhruba hodinu, moc jsem to neřešila, když peču pomalu, tak hodina sem, hodina tam. Ale nechceme zelí úplně na kaši, takže mu samozřejmě stačí míň, ale je dobré, aby se v marinádě v pekáči taky pěkně provařilo. Mám ještě v zeláku zásoby z podzimu, v pohodě vydrží, takže stále odebírám. Pekla jsem zhruba kilo masa, tomu odpovídá i množství marinády, pokud budete péct větší porci, přidejte ingrediencí na marinádu taky.
Nemůžu si pomoct a čas od času si koupím nějakou keramiku na pečení nebo servírování. Nedokážu tomu odolat a to jinak jsem už úplně ukázněná a nenakupuju a nevrším. Na Vánočním jarmarku na Veselém kopci to dopadlo stejně. Atmosféra místa udělala své. Jednak už sám skanzen na vás působí (na mne teda určitě), pak vánoční výzdoba v chalupách a pak už jen stánky se spoustou krásných rukodělných výrobků. Takže letos to byla velká kulatá ušatá zapékací mísa, dvě malé ušaté koláčové formy. Vlastně ani nevím, proč jsem si koupila 2, ale dají se použít i jako talíř, tak proto asi. No a pak jsem si ještě koupila parádní zadělávací mísu, kterou vlastně taky objektivně nepotřebuju, ale subjektivně se bez ní neobejdu. Tak jsem se kochala tou nádherou vyloženou na našem novém, dřevěném kuchyňském stole a říkala jsem si, že musím něco upéct, zapéct. A co jiného ve venkovské míse než brambory. Holky z Herbáře by tyhle brambory pečené s kysaným zelím klidně mohly zařadit do rubriky – Jídla ze skanzenu. Trošku to kazí šlehačka, ta asi v chalupě běžně k mání nebyla. Ale můžeme si trochu dopřát, ne?
Toto nebudu nazývat receptem, ale jídlo je tak moc dobré, že je sem pro inspiraci vkládám. Vlastní příprava je časově možná trochu náročnější, ale rozhodně skoro bez práce. Kachnu jsem měla ze dvorku, to je výhoda života na malé vsi. Občas se k nějakému opeřenci dostanete. Jenže nás bylo dost ke stolu a kačička zase tak velká nebyla. Proto jsem se rozhodla pro pomalé pečení (už maso jinak v podstatě skoro nepeču, až na pár výjimek). Začala jsem s tím před pár lety a nechystám se to měnit. Pomalým pečením pod pokličkou při nižší teplotě upečete výtečné, měkké, šťavnaté maso a k dokonalému požitku vám bude stačit opravdu kousek. Kachnu jsem pak obrala, maso dala zpátky do pekáče do vypečeného tuku a ještě krátce pekla odkryté, aby lehce zezlátlo. Tuku z kachny je dost, takže maso bylo prakticky ponořené, nehrozilo tedy, že se vysuší. Pomalu pečená kachna s haluškami a kysaným zelím je dokonalé jídlo na nedělní stůl.
Je to takový náš národní poklad, vyrostli jsme na vepřu knedlu zelu a zelňačkách. Ale nejsme sami, kdo fermentované zelí a jiné zeleniny vyrábí. Všude, kam se podíváte, mají svoje verze těchto fermentovaných, zdraví prospěšných lahůdek. Aby ne, dříve to býval jeden z hlavních spolehlivých způsobu uchování zeleniny na zimu. Ale co si budeme namlouvat, když si v obchodě koupíte pytlík kysaného zelí a je náhodou z Německa, tak vám prostě nechutná. Jsme zvyklí na to naše zelí. A taky většinou co rodina, to osvědčený recept. Jsou samozřejmě výjimky, ale všeobecně se dá říct, že kysané zelí zkrátka milujeme. Když jsem začala sama hospodařit a dělat kde co, tedy rozuměj nejraději zkoušet všechno, co se doma vyrobit dá, tak došlo i na zelí. Je to opravdu snadné. Rozhodně, pokud už dávno nejste zkušení kvasiči, se nebojte a jednou to zkuste, nad domácí kysané zelí není, to je čistá pravda.