Já miluji jablka a moje nejoblíbenější odrůda je Topaz. Kyselá jablíčka, voňavá, vydrží vám dlouho, skoro do jara. Jenže moc často je nevidíte. Já jsem dokonce vysadila strom, ale po loňské docela slušné úrodě na mladý stromek letos nebylo prakticky nic. Ale sehnala jsem je v malém obchůdku a hned jsem se začala těšit na nějaký nový koláč, co z nich připravím. Konečně jsem se po dlouhé pauze rozhoupala k přidání receptu sem na blog. Neplánovala jsem přestávku a už vůbec ne takhle dlouhou, od dubna jsem nic nepřišpendlila. Vůbec by mě nenapadlo, že mi dá tolik práce znovu začít. Jen jsem potřebovala trochu času urovnat si některé věci ve svém životě, které mě dlouhodobě tížily. Musela jsem udělat poměrně radikální změny a nebyla jsem v té době schopná v klidu tvořit. A pak, když už by to zase šlo, najednou jsem měla pocit, že už zpátky nenaskočím. Je evidentní, že mi blog sloužil jako jistý druh řekněme terapie a najednou byl klid a puzení jsem ze sebe nemohla vykřesat. Naštěstí mám mého drahého manžela, který mě stále ponoukal, proč tohle nevyfotíš a tamto, napiš tenhle recept. Tak s těmi jablíčky to přišlo. A recept…snažila jsem se vymyslet a nakombinovat něco super až jsem si uvědomila, že jeden z mých prvních receptů v letitém sešitě je apple pie. A nepekla jsem ho několik let, přitom jsme ho svého času mívali opravdu dost často a milovali jsme ho. Tak je to svým způsobem symbolické, nový začátek s jedním z prvních receptů.
Naprosto jednoduchý, famózní a dekadentní dezert. Dělala jsem ho na Valentýna, kterého teda vůbec nedržíme, ale ruku na srdce, proč si neudělat radost. A trochu klidu, dát si dobrou večeri, hned po ní nepouštět počítač a nepracovat. Ideální příležitost jeden večer vypnout. Takže ne, neslavíme ho. Jo a zapomněla jsem napsat, že jak bylo celý den krásně, tak jsme si ten flank steak ugrilovali venku na uhlí a Rioja byla taky neskutečná. No řekněte, nechce to pak dezert plný lásky? Mascarpone krém s višněmi nebo malinami nebo lesním ovocem, zkrátka mascarpone krém s ovocem. Je to jedno. Chce to ale spíš výraznější ovoce, trochu kyselé, aby tu hustotu mascarpone ovoce prorazilo…Valentýnský recept sice se zpožděním, ale nejen na Valentýna je hezké si dopřát tuhle společnou sladkou chvilku.
Měli jsme nedávno s přáteli irský večer s promítáním fotek z cest po Irsku, s irskou whiskey a ráno s pořádně vytuněnou irskou snídaní. Nemělo to chybu, Irsko je moje země, takže jakkoli si ho připomenu, dobře pro mě. Původně jsem plánovala uvařit i nějaký irský kotel jídla. Nakonec na jídlo nedošlo, ale při hledání receptů jsem nasosala spoustu inspirace. Tentokrát to ale nebude jehněčí ani hovězí dušenina. K cideru se nejlépe hodí vepřové maso nebo vepřové klobásky, s nimi byl i původní irský recept, který mne zaujal. Já jsem pekla krkovičku, která je šťavnatá a nevysuší se. Cider je skvělý, ale nám nejvíc chutná normandský cidre, který jsem taky v receptu použila . Vepřové pečené v cidru s karamelizovanými jablky a pečenými batáty je neskutečně lahodné jídlo, rozhodně bude patřit do oblíbených…
Banánový bezlepkový chlebíček aneb moučníkem proti beznaději
Nevím, jak to všechno, co se teď děje vnímáte vy, dá se ještě doufat? Nám už se vykřesat jiskru naděje, že bude líp a politická morálka u nás se někdy dostane aspoň na průměrnou evropskou úroveň, nedaří. Kam až se dá zajít? A chceme v tomhle ještě být? Je to zoufalé a stále zoufalejší. Fakt už propadáme beznaději, jako to mohlo takhle dopadnout? To už je vážně možné úplně všechno? Tenhle blog je o jídle, já vím, ale mít hlavu v písku? No, dostala jsem za úkol aspoň něco dobrého upéct, což samozřejmě nic nevyřeší, ale aspoň trochu pozitivních emocí, které můžete sdílet, to přinese. Banánový bezlepkový chlebíček je výborný, vláčný, s čokoládou a ořechy. Začalo to banány, které jsem chtěla spotřebovat a taky jsem potřebovala upéct něco v bezlepkovém provedení. Tak jsem to zkusila a použila jsem mandlovou mouku namíchanou s dalšími bezlepkovými moukami. Výsledek se vážně povedl, sama jsem byla velmi mile překvapená. Navíc jsem do receptu místo cukru dala xylitol, takže je to asi docela dietářský a zdravý moučníček. Banánový bezlepkový chlebíček podle tohoto receptu budete mít navíc raz dva v troubě. Kdyby všechno šlo tak rychle vyřešit….
Neodolala jsem čerstvě nasbíraným borůvkám na trhu. Bylo na nich vidět, že se v přepravce moc neohřály, byly krásné. Koupila jsem si půl litru. Doma v lednici čekal famózní farmářský tvaroh, takže už jsem věděla, co bude k večeři. Žahour je pro mne velmi sezónní záležitost. A žahour s tvarohovými knedlíčky můžu dělat, jen pokud mám právě ten správný tvaroh. Tedy takový, co není plný vody a můžete si ho z misky doslova odloupnout rukou. Takové knedlíčky mi dělávala k obědu moje prateta, sestra mojí babičky. Během studií jsem k nim oběma chodívala vždycky jednou týdně na oběd, čímž jsem měla aspoň dvakrát v týdnu pořádné jídlo. V té době jsem ještě nevařila. Sice doma jsme se sestrou pomáhaly v kuchyni a i jsme pekly, takže bych některé věci rozhodně uměla, ale zkrátka mě tenkrát vůbec nenapadlo, že bych si sama vařila. Přitom by to bývalo bylo jistě v mnohém jednodušší a úspornější. Tyhle návštěvní obědy jsem ale měla moc ráda, ráda jsem si k nim chodila povídat.
Uzené kuře je naprosto geniální pokrm na cesty. Poprvé nám tenhle tip dali naši domácí v prvním ubytování na naší loňské cestě po Novém Zélandu. Byla to skvělá inspirace, sama bych jej asi v obchodě nevyhledala, běžně uzené v podstatě nekupujeme. Tím spíš lze občas udělat výjimku. Zejména na Zélandu, kde je opravdu celkem draho, uzené kuře koupíte za pár dolarů a připravíte z něj hned několik jídel. Předpokládá to samozřejmě lednici po ruce přes noc, druhý den dojíte zbytek (pokud cestujete alespoň 2, tak je to akorát). Jsou z něj skvělé sendviče, nebo si koupíte jen salát a bagetu a třeba si dopřejete malou majolku a zaručuji vám, že si pochutnáte. Teď jsem kuře koupila v Provence na cestu domů. Čekal nás celý den v autě, 15 hodin cesty 🙁 s tím, že pokud bychom to nedali, odpočineme si a pojedeme dál. Neměli jsme čas zpátky cestovat s delší pauzou. Kuře jsem obrala a udělala 2 balíčky. Jeden jsme snědli cestou právě se salátem a majonézou (ta francouzská by se dala jíst jen tak, jak je dobrá. Ale zdatně jí sekunduje francouzská majonéza, co mají v tematickém týdnu v Lidlu). Cestu jsme zvládli na jeden zátah, takže jsme dojeli v noci. Doma nic k jídlu a hladoví chlapci. Takže druhý den byla tahle vynikající krémová omáčka s uzeným kuřetem a cuketou (kromě dvou asi metrových jsem po týdnu na záhoně našla i nějaké menší přiměřené velikosti).
Při obhlídce regálů se zásobou zavařenin jsem došla k závěru, že s tím musím něco udělat. Jenže marmeládu nesníte k večeři, že? Takže koláč, to by šlo, nejlépe něco ve stylu lineckého. Ale protože tak ráda přidávám do těsta mandle, mandlový koláč s džemem byl pro tentokrát volba č. 1. Vůbec jsem si řekla, že už nebudu marmelády moc dělat. S pár výjimkami – a to je meruňkový džem se špetkou levandule, pro nás jasná jednička, nic lepšího neexistuje. A pak možná občas jahodový s vanilkou a černorybízový. Kdybych měla višně, tak určitě i višňový, ten je taky skvělý. Ale rozhodně ne každý rok. Co už s námi víceméně nejsou kluci doma, tak zkrátka není odběr. Palačinky ani lívance už skoro nedělám a k snídani si džem dáme jen občas jako sladkou tečku o víkendu. Ale zpátky ke koláči. Je skvělý, hrozně nám chutnal. Je tenoučký, tradičně křupavě žvýkavé mandlové těsto a kyselá marmeláda. Ke kávě či čaji ideální. Navíc, jak se upeče a vypeče, není na něm moc, co by do dvou dnů začalo plesnivět, takže i chvilku vydrží.
Sklízím! Konečně po čtyřech letech první skutečná úroda, kterou můžeme spořádat. Ještě se tedy trochu krotit budu, ale už to stojí za to. Narostl nám krásný chřest. Některé pazochy jsou tenčí, některé už pěkně macaté, nejspíš je to rozdílem u samčích a samičích rostlin. Pěstuji chřest na zeleno, nemám hroby ani neschovávám. Takhle je to pro mně schůdnější, prakticky bez práce, navíc nám zelený víc chutná. Úplně nejlepší je hned nad záhonem, jak sklidím, tak sešrotuju. Křehký, šťavnatý, neskutečně lahodný. Pěstovala jsem pomalu ze semínek, krůček po krůčku a čekání se rozhodně vyplatilo. Určitě se toho nebojte. Nemusíte mít ukázkové chřestýše, nikdo vám je nebude známkovat, kromě trpělivosti toho moc potřeba není. Bulgurový salát s chřestem a tuňákem je vlastně naše první chřestové jídlo tuto sezónu, když teda nepočítám vlastní pastvu.
Mám ještě stále na parapetu slušnou zásobu dýní, tak vymýšlím, co s tím. Tentokrát jsem vzala speciální odrůdu vyšlechtěnou americkou pěstitelkou a zahradnickou spisovatelkou Carol Deppe, permasemínka jsem si objednala loni zde. O odrůdě Sweet meat Oregon homestead si tam můžete přečíst. Já jsem z ní nadšená. Je to skutečně hodně masitá dýně, která má pevnou, velmi jemnou, delikátní a sladkou dužninu. Letos ji určitě vysadím znovu. Nezapomeňte, že dýňová semínka z vaší úrody, zejména pokud pěstujete více druhů, je velmi rizikové použít v příští sezóně. Dýně jsou opravdu hodně promiskuitní a je velmi pravděpodobné, že ze semínek vypěstujete něco úplně jiného, než jste původně měli (vlastní zkušenost, nebylo to ale vůbec k jídlu). Jsou způsoby, jak květy ochránit a ručně opylovat ze stejné odrůdy, ale to je vyšší dívčí. Ve skvělé knížce od Carol Deppe Nezdolný zahradník, je návod krásně popsaný, ale sama jsem proces ještě nezkoušela. V sezóně je to mimo moje časové možnosti, ale na wishlist jsem tuhle vychytávku zařadila. Jinak jsem ale ráda, že vůbec stíhám ostatní práce. Takže právě tuhle báječnou dýni jsem upekla a část pyré pak použila na lasagne s dýní, cizrnou a ricottou.
Určitě aspoň někdo z vás to bude mít stejně, ale já se můžu připravit před nakupováním, jak chci (většinou to nedělám tedy vůbec), promyslet si, co budu zhruba tak potřebovat, ale nakonec se často nechám strhnout něčím úplně jiným, a původní plány hodím za hlavu a pěkně se rozjedu. To byl přesně i tenhle případ. Večer nás čekal maturitní ples mladšího syna. Ne že bych šílela, co si vezmu na sebe, to teda vůbec. Ale věděla jsem, že se budu muset dát trochu do kupy. Mastná hlava a tak.., znáte to. Tyhle úpravy mi už ale něco času zaberou, není to jako dřív. Takže jsem si řekla, že to bude chtít něco malého a rychlého k večeři. Jenže pak jsem v chladícím boxu zahlídla tuňákový steak a bylo po něčem malém. Zkrátka jsem už věděla, že nic menšího než tuňákový tatarák to před takovou událostí být nemůže. Vůbec jsem neřešila, jakou verzi vyrobím, zkrátka jsem věděla, že doma něco vymyslím. Vymyslela. Neměla jsem po ruce nic exotického na variaci s oblíbeným koriandrem a třeba s avokádem. Připravila jsem proto tuňákový tatarák v tradičnějším kabátku a moc jsme si pochutnali. Ples se taky vydařil, děti přežily ve zdraví a o to jde především…