Výborné jemné jídlo, které můžete zkusit, pokud vám zbyla pečená dýně nebo i dýňové pyré. Krémovou strukturu i chuť dodáte čerstvým sýrem, třeba kozím. Dýňové krémové risotto má kromě delikátní chuti i skvělou barvu. Dýně nepotřebujete moc, stačí vám zhruba hrnek pyré nebo rozmačkané pečené dýně. Risotto jsem doplnila mušlemi, které jsem měla mražené, vyloupané na malém tácku.
Dršťky patří mezi suroviny, které lidi buď nesnáší, nebo milují. Já je nevařím moc často, ale rozhodně patřím do druhé skupiny. Zejména po té, co jsme dršťky na několik způsobů ochutnali právě na cestách po Itálii. Ale i naši dršťkovku jsem měla vždycky ráda, už jako dítě. Takže asi budu opravdu z té druhé skupiny tak nějak odjakživa. U nás se tedy jinak než v polévce většinou dršťky nepoužívali. Ale v Itálii, to je jiná, tak zpracovávají skutečně vše, co se zpracovat dá. Když už muselo zvíře kvůli našim žaludkům na porážku, tak ať nic nepřijde nazmar. U řezníka mají hned vícero hovězích žaludků a zpracovávají je v různých jídlech. V jednotlivých žaludcích se nevyznám, používám dršťky u nás běžně dostupné, čisté, prané a vařené. To významně usnadňuje další práci v kuchyni, v podstatě už skoro žádná není. Trippa alla Fiorentina neboli dršťky po florentinsku je jedna z nejlahodnějších úprav, co jsme ochutnali. Tenhle můj dnešní recept bude ovšem lehkou modifikací tradičního. Přidala jsem a lehce upravila suroviny a nakonec zamíchala i vařené bílé fazolky, což se v některých regionech Itálie dělá. Bílé fazole se svou velmi jemnou chutí i konzistencí do jídla hodí, tak proč ne.
Moje verze je vlastně takovou inspirací a variací na ribollitu, protože jsem nepoužila jednu z hlavních ingrediencí, a to chleba. Byla jsem připravená, ale polévka byla tak hustá, že jsem jej zkrátka vynechala. Ribollita je tradiční toskánská polévka, která má četně obměn. Hlavní ingerdience v této lahůdce jsou malé bílé fazole, kapusta (v Toskánsku je to Cavolo nero, jejich typická a tradiční odrůda), rajčata (zkrátka zelenina) a právě starší chléb, kterým se opakovaně ohřívaná polévka (ri – bollita) zahušťovala. V Toskánsku jsme už byli několikrát a nikdy mi nezevšední. Tentokrát jsme si s mým věčně zaměstnaným mužem ukradli pár dní a jeli na krátkou dovolenou. Tu jsme si dokonale užili. Měli jsme štěstí na počasí, protože na konci října bývá chladno už i v Toskánsku. Toskánská kuchyně mě naprosto uchvátila. Neochutnala jsem ji poprvé, ale až teď, když jsem opravdu jedli jenom v hospůdkách a restauracích, jsem si uvědomila, jak je jednoduchá a poctivá. Nestalo se, že by nám nechutnalo. Ve všem vidíte čisté suroviny a tradice.
Čerstvou syrovou klobásku jsem koupila u osvědčeného řezníka. Klobásku sami vyrábějí. Vymýšlela jsem, co s ní a přirozeně z toho vyšla polévka. Venku je zima a pošmourno, tedy přesně to počasí, které si polévku žádá. Krémová polévka s klobásou je lahodná, jemná a přitom výživná a spolehlivě vás zahřeje. Tu krémovou funkci v polévce by měla zajistit smetana. Ale já jsem se rozhodla, že ji nahradím krémem z posledních cuketek, co mám ještě v lednici.
Panzanella je salát původem z Toskánska. V dnešní podobě jsou kromě nezbytného chleba jeho hlavní ingrediencí i rajčata. Receptů na tenhle vynikající salát najdete na internetu nepřeberné množství. Sama jsem jej připravovala více způsoby. Nejčastěji jsem zálivku připravovala ze šťávy, kterou jsem vymačkala z rajčat a do níž se pak přidaly ostatní ingredience. Tentokrát jsem se ale rozhodla vyzkoušet trochu jiný postup, jako vždy geniální ve své jednoduchosti, tak jak už to u Jamieho bývá. Na panzanellu podle Jamieho jsem narazila při listování v jeho knížce – Vařte chutně jako Jamie. Dělala jsem salát jen pro sebe, takže jsem upravila množství ingrediencí, víceméně ale od oka, není třeba být přehnaně akurátní, tady toho moc nepokazíte.
Opět recept typu ze zahrady do kuchyně a to tak, že doslova. Když to roste, musíte jednat. Navíc jsem potřebovala poměrně rychle a jednoduše připravit trochu více jídla takzvaně do zásoby. Moje lasagne s bok choy jsou na rozdíl od těch klasických, které dělávám a velmi je máme rádi, skutečně o hodně jednodušší na přípravu. Je to taková lehká, letní verze. Osvěžující recept, ve kterém jsem úplně vynechala bešamelovou vrstvu. Pro zjemnění je v podušeném čínském zelí zamíchána ricotta, která udělá onu krémovější vrstvu. Můžete improvizovat. Použít se dá samozřejmě špenát, mangold či jiná listová zeleň.
Vitello tonato je klasika italské studené kuchyně a ohromná dobrota. Telecí pečeni asi běžně doma nemíváte. My také ne. Ale když se tak náhodou stane, část upečeného masa si nechám stranou, abychom si mohli dát i tuhle lahůdku.
Jednoduchá a naprosto vynikající. Poprvé jsem ji měla před lety o jarních prázdninách v Livignu v restauraci. Ač by nemuselo, překvapilo mě, že vlastně hlavní obloha na pizze je přidána až po upečení. Pizza s bresaolou není tedy úplně klasická pizza.