Ossobuco je hovězí či telecí kližka, maso ze zadního lýtka, které je příčně uříznuté i s morkovou kostí. Jídlo se obvykle připravuje z plátků s kostí. Já jsem ale měla koupené bio hovězí ossobuco z farmy, které mělo celé něco přes kilo a porcování na plátky tedy nepřipadalo v úvahu. Upekla jsem proto celý kus i s kostí a potom porcovala již pečené maso. Rozhodla jsem se pro přípravu bez rajčat, tedy světlé ossobuco s bílým vínem, podávané se šafránovým risottem. V receptech se ossobuco většinou dusí, já jsem se rozhodla jej strčit do trouby a pomalu péct, neměla jsem čas hlídat hrnec a navíc jsem měla velký kus masa, takže tohle řešení bylo pro mne jednodušší a rozhodně tím jídlo neutrpělo.
Původně jsem koupila půl kila kližky, že udělám gulášovou polévku. Lépe řečeno mě inspirovala paní, která v řeznictví stála o pár míst přede mnou. Pak se mi to ale rozleželo a doma jsem si říkala, že bych si dala něco šmrncovnějšího, ve stylu chilli con carne. Tak jsem trochu zaimprovizovala, inspirovala se i mexickými polévkami a vyrobila tenhle mexický kotlík, který je něco mezi polívkou a eintopfem a je skvělý.
Trippa alla Fiorentina neboli dršťky po florentinsku v lehce upravené variaci
Dršťky patří mezi suroviny, které lidi buď nesnáší, nebo milují. Já je nevařím moc často, ale rozhodně patřím do druhé skupiny. Zejména po té, co jsme dršťky na několik způsobů ochutnali právě na cestách po Itálii. Ale i naši dršťkovku jsem měla vždycky ráda, už jako dítě. Takže asi budu opravdu z té druhé skupiny tak nějak odjakživa. U nás se tedy jinak než v polévce většinou dršťky nepoužívali. Ale v Itálii, to je jiná, tak zpracovávají skutečně vše, co se zpracovat dá. Když už muselo zvíře kvůli našim žaludkům na porážku, tak ať nic nepřijde nazmar. U řezníka mají hned vícero hovězích žaludků a zpracovávají je v různých jídlech. V jednotlivých žaludcích se nevyznám, používám dršťky u nás běžně dostupné, čisté, prané a vařené. To významně usnadňuje další práci v kuchyni, v podstatě už skoro žádná není. Trippa alla Fiorentina neboli dršťky po florentinsku je jedna z nejlahodnějších úprav, co jsme ochutnali. Tenhle můj dnešní recept bude ovšem lehkou modifikací tradičního. Přidala jsem a lehce upravila suroviny a nakonec zamíchala i vařené bílé fazolky, což se v některých regionech Itálie dělá. Bílé fazole se svou velmi jemnou chutí i konzistencí do jídla hodí, tak proč ne.
Léta dělám Jamieho verzi vepřové panenky à la Stroganov se žampióny a je to jedno z našich velmi oblíbených jídel. Tentokrát mi ale zbyl kus stařené, odleželé roštěné a tak jsem se rozhodla udělat hovězí variaci na Stroganov. Protože jsem místo žampiónů použila moji oblíbenou hlívu a místo zakysané smetany šlehačku a ještě pár malých úprav v receptu udělala, považuji tenhle recept za jednu z variací na slavné jídlo. Hovězí s hlívou à la Stroganov chutná i těm, kdo jinak hlívu nemusejí. S masem a smetanovou omáčkou je celková chuť velmi jemná, lahodná.
Kdo by je neměl rád. Je to jídlo, které je všeobecně velmi oblíbené. Sama jsem je dělala mnohokrát, pokaždé s úspěchem a všichni si vždycky pochutnali. Teď jsem ale potřebovala připravit jídlo pro 9 lidí a zároveň jsem nechtěla strávit návštěvu našich drahých přátel v kuchyni, chtěla jsem čas trávit s nimi. Přemýšlela jsem tedy, co si připravím. Protože jsem vařila i pro děti, tak jsem se rozhodla, že udělám švédské masové koule, dětem většinou moc chutnají. A protože den předem jsem měla ještě mnoho jiných věcí na přípravu, rozhodla jsem se, že koule udělám v týdnu, hotové jídlo na 2 dny zmrazím a pak už vše jen ohřeju. Takže pro mě to byl trochu cateringový experiment, který se, myslím, vydařil.
Tentokrát jsem pro změnu zkusila naplnit kulaté cuketky masovou směsí chilli con carne. Tenhle recept není nic objevného a dávám jej sem především a jen pro inspiraci. Takže – chilli con carne zapečené cuketě.
Jednoduchá a naprosto vynikající. Poprvé jsem ji měla před lety o jarních prázdninách v Livignu v restauraci. Ač by nemuselo, překvapilo mě, že vlastně hlavní obloha na pizze je přidána až po upečení. Pizza s bresaolou není tedy úplně klasická pizza.
Vídeňská klasika, jedno z těch jídel, které byste si neměli při návštěvě Vídně nechat ujít. Možná je ještě lepší volbou než vídeňský řízek. Tafelspitz je opravdu speciální lahůdka. Ale ani pokud se nechystáte na výlet, nemusíte si ji odpírat. I když se to zdá jako jídlo náročné na přípravu, není to až taková zapeklitost.
Guláš, to je klasika, nikdy nezklame, pokud máte dobré maso, nemusíte se bát. Většinou vařím guláš, když čekám více hostů, o kterých vím, že nejsou na velké experimenty a chci, aby si pochutnali. Nebo, když se jedeme rekreovat a po dlouhé cestě bude hlad a dobré jídlo je dobré jídlo. Nebo zkrátka je chuť na guláš v různých podobách. Tento je se sušenými hříbky.