Miluju všechny luštěniny, ale fazole navíc můžu i pěstovat a to je veliká radost. Letos se mi poprvé podařilo vypěstovat víc než jen osivo na další sezónu. Není to sice nějaké závratné množství, ale pokud sami pěstujete, tak mi rozumíte. Fazole jsem si mohla i nasušit na vaření v zimě. A nejen to, jak jsem manická zahradnice, vysela jsem ještě jednu rundu fazolí v průběhu léta. A to může vyústit jedině v to, že nestihnou optimálně dozrát. Postupně ty jen trochu baculaté lusky sklízím, protože tam nebožáci leží na sobě a některé se pak začínají kazit. Tím pádem se mi doma sešla pěkná krabička fazolí, které nejsou vhodné na sušení, protože prostě nejsou zralé. Jde ale o druh, který lze použít jak na lusky, tak na fazole. Takže jsem se rozhodla z těchto fazolí uvařit jídlo. Velkou výhodou čerstvě vyloupaných fazolí je, že jsou uvařené do měkka za zhruba 15 minut, menší i dříve. A taky jsou vážně moc dobré. Zvažovala jsem je jen prostě uvařit a sníst, protože na to jsou fazole úplně skvělé. Ale pak jsem si řekla, že si to trochu víc užiju a rozhodla se upéct něco chuťově bohatšího. Jídlo je to ovšem stále velmi jednoduché a přitom tak skvělé. Středomořské pečené fazole jsem takto pojmenovala, protože jsem použila oregano, tymián a rajčatovou omáčku.
Pokud jste cestovali po Irsku, musela se vám dostat do ruky jejich nejoblíbenější pikantní omáčka Ballymaloe country relish. Podává se typicky k irské snídani, ale skvělá je i k hamburgeru, do sendvičů nebo k sýru, jak se píše na lahvičce. Je vážně vynikající, kořeněná, pikantní, jedinečná. Originální recept na omáčku vznikl ve 30 letech minulého století, když manželka farmáře Ivana Allena Myrtle musela zpracovávat ohromné množství rajčat z farmy, protože lidé je nekupovali, nebyli na rajčata totiž zvyklí. Průmyslově začala relish vyrábět jejich dcera v 90–tých letech minulého století a dnes už firmu Ballymaloe House vede vnučka Allenových. Ballymaloe country relish je zkrátka pojem. Vzhledem k tomu, že neustále likviduji úrodu rajčat, řekla jsem si, že bych něco v tomto duchu mohla zkusit. Začala jsem pátrat na internetu a našla jsem v podstatě jediný recept, který původně pochází od některé z členek klanu a podle bloggerky, u které jsem ho našla (zde), by měl být omáčce velmi podobný. Ještě jsem jej trochu upravila, když jsem si přečetla etiketu originální lahvičky, kterou jsme si z Irska přivezli. Bohužel jsme cestovali jen s příručním zavazadlem na lehko. Tím pádem jediná možnost byla nakoupit na letišti v Corku, odkud jsme letěli domů. Kdybych měla velký kufr, skončilo by v něm několik lahviček a měla bych zásobu. Musím říct, že rajčatová pikantní omáčka, kterou jsem podle receptu vyrobila, je opravdu moc dobrá. Když jsem srovnávala s originálem, není tedy úplně stejná. Ale to ani není cílem, originál je jen jeden a vždycky je tam pár těch tajných ingrediencí a postupů, které jej dělají originálním.
Miluji polévky, nevařím je ale jako první chod, protože pak nezvládáme ten druhý. Takže polévky jsou u nás většinou jako jediné a hlavní jídlo a většinou je to večeře. Moje moravská babička byla mistr na polévky. Vždycky když my jsme se vyhrabaly se sestrou z postele k snídani, babičce už na plotně něco bulablo v hrnci. Babička loni zemřela ve velmi požehnaném věku. Často na ni myslím právě v kuchyni, kde i ona trávila spoustu času, a vzpomínám na ty její úžasné polévky. Tato krémová fazolová polévka je podle receptu od kolegyně z práce, která mi předala pár polévkových tradic z její rodiny tak, jak to dělávaly její babičky. Malinko jsem si recept upravila a vynechala jsem zapraženou tmavší jíšku. Ta by nemusela být vůbec špatná, ale já jsem už hodně spěchala, můj hladový muž mi přešlapoval za zády a tak jsem jen rozkvedlala mouku ve šlehačce a tím polévku zahustila. Obvykle už teď zahušťování řeším nějakou zdravější variantou, nejjednodušeji rozmixováním části obsahu polévky. Ale občas mám ráda držet se tradice, ať už splňuje současné trendy nebo ne. Nic se nemá přehánět a někdy bych se z toho osypala, když sleduji, co by se všechno nemělo jíst. Takže hlavně nic nepřehánět a nezbláznit se z toho.
Když už vezmu pytlík s čímkoli, tak jej zpracuji rovnou celý, Teda většinou. Zkrátka si naplánuji více jídel, která z dané suroviny připravím. Je to skvělé, protože najednou navařím na více dní, případně mám obědy do krabiček. Zejména teď, kdy ještě nesklízím ze zahrady, ale naopak na ní dřu celé odpoledne, nemám na vaření moc času. Takže navařit si do foroty se hodí. Navíc mě baví přemýšlet, co teda vlastně z té čočky, kterou jsem už namočila, udělám. Vím, že se to nemusí, ale já si i čočku namočím do druhého dne, jednak je dobrá na uzobávání při vaření a jednak je i velmi rychle uvařená. Tentokrát tedy byla úplně obyčejná, báječná čočka, po které moje ruka sáhla v komoře. Jelikož jsem sběrač a zásobovač, tak věřte, že mám vždycky po čem sáhnout. První z jídel, které z čočky připravím, je čočková polévka, která se podává s ochuceným jogurtem. Vaří se s rajčatovou omáčkou a zeleninou a je vynikající.