Babička pocházela ze Slovácka, a i když svůj dospělý život prožila na Severní Moravě, slovácké moravské koláčky byly nepostradatelnou součástí jejího života a tím pádem jsme i my děti na nich vyrostly. Co si pamatuji, babička dělala během let hodně různých receptů, bavilo ji zkoušet stále nové věci. Ale jak došlo na tyhle úžasné a vláčné koláčky z olejového těsta, už u nich zůstala. To jsou ty koláčky, které mě učila péct a s radostí a trpělivostí jsme je spolu motaly u kuchyňského stolu. Babička vůbec hodně a ráda vařila. Vždycky když jsme přijeli na víkend, nemohla jsem pochopit, že už o půl desáté, když jsem se vymotala z postele, na sporáku voněla nějaká polévka, která byla jasně základ a bez ní by to nešlo, v troubě se peklo maso a naši si s babičkou a dědou už dávali kafe. Tak dneska už to chápu, dneska peču přes noc, ráno zadělávám chleba a vůbec to mám všechno jinak než dřív. Už nevydržím spát do desíti (teda až na výjimky), zato dokážu usnout odpoledne prakticky kdekoli, kam si sednu. Takže si preventivně nesedám a raději si vzpomenu na babičku a upeču si tyhle její báječné koláče.
Nemůžu si pomoct a čas od času si koupím nějakou keramiku na pečení nebo servírování. Nedokážu tomu odolat a to jinak jsem už úplně ukázněná a nenakupuju a nevrším. Na Vánočním jarmarku na Veselém kopci to dopadlo stejně. Atmosféra místa udělala své. Jednak už sám skanzen na vás působí (na mne teda určitě), pak vánoční výzdoba v chalupách a pak už jen stánky se spoustou krásných rukodělných výrobků. Takže letos to byla velká kulatá ušatá zapékací mísa, dvě malé ušaté koláčové formy. Vlastně ani nevím, proč jsem si koupila 2, ale dají se použít i jako talíř, tak proto asi. No a pak jsem si ještě koupila parádní zadělávací mísu, kterou vlastně taky objektivně nepotřebuju, ale subjektivně se bez ní neobejdu. Tak jsem se kochala tou nádherou vyloženou na našem novém, dřevěném kuchyňském stole a říkala jsem si, že musím něco upéct, zapéct. A co jiného ve venkovské míse než brambory. Holky z Herbáře by tyhle brambory pečené s kysaným zelím klidně mohly zařadit do rubriky – Jídla ze skanzenu. Trošku to kazí šlehačka, ta asi v chalupě běžně k mání nebyla. Ale můžeme si trochu dopřát, ne?
Středomořské pečené fazole
Miluju všechny luštěniny, ale fazole navíc můžu i pěstovat a to je veliká radost. Letos se mi poprvé podařilo vypěstovat víc než jen osivo na další sezónu. Není to sice nějaké závratné množství, ale pokud sami pěstujete, tak mi rozumíte. Fazole jsem si mohla i nasušit na vaření v zimě. A nejen to, jak jsem manická zahradnice, vysela jsem ještě jednu rundu fazolí v průběhu léta. A to může vyústit jedině v to, že nestihnou optimálně dozrát. Postupně ty jen trochu baculaté lusky sklízím, protože tam nebožáci leží na sobě a některé se pak začínají kazit. Tím pádem se mi doma sešla pěkná krabička fazolí, které nejsou vhodné na sušení, protože prostě nejsou zralé. Jde ale o druh, který lze použít jak na lusky, tak na fazole. Takže jsem se rozhodla z těchto fazolí uvařit jídlo. Velkou výhodou čerstvě vyloupaných fazolí je, že jsou uvařené do měkka za zhruba 15 minut, menší i dříve. A taky jsou vážně moc dobré. Zvažovala jsem je jen prostě uvařit a sníst, protože na to jsou fazole úplně skvělé. Ale pak jsem si řekla, že si to trochu víc užiju a rozhodla se upéct něco chuťově bohatšího. Jídlo je to ovšem stále velmi jednoduché a přitom tak skvělé. Středomořské pečené fazole jsem takto pojmenovala, protože jsem použila oregano, tymián a rajčatovou omáčku.
Tohle je tedy aspoň pro mne lahůdka první třídy. Dokud jsem je v Řecku neochutnala, netušila jsem, o čem je řeč. Byla jsem se sestrou a neteřemi, které pořád dokola vzpomínaly a těšily se na ty výborné řecké brambory. Asi to taky znáte, pokud jezdíte do Řecka. A holky měly pravdu, hned jak jsem je ochutnala, věděla jsem, proč se na brambory tak těšily. Jsou opravdu výjimečné. Vlastně bych je klidně mohla mít samotné, ne jako přílohu. Úpravy, co jsme ochutnaly v Řecku, byly různé. Některé byly měkké, neopečené, jiné s kůrčičkou. Po pravdě většinou jsme si tam dávaly ty měkké, nakyselo vařené brambory. Hledala jsem recepty na internetu a nakonec jsem si udělala takový výcuc, co by mi tak asi nejvíce chutnalo. A pak jsem narazila na recept na pečené citrónové řecké brambory s česnekem na tomto blogu (zde), který přesně splňoval mou představu o plánovaném postupu a ingrediencích. Tak jsem se přestala zabývat tím, kolik čeho a postupovala jsem podle tohoto receptu. Vlastně na přípravě je naprosto skvělé to, že je téměř bez práce.
Polentový koláč s pečenou zeleninou
Nevíte, co s polentou? Tak tohle je recept pro vás, chcete-li vyzkoušet něco jiného než kaši (nic proti ní, máme ji moc rádi). Poprvé jsem polentový koláč pekla před asi 25 lety, když jsme pobývali o prázdninách u našich přátel ve Švýcarsku. Byla jsem paf úplně ze všeho včetně různých kuchařských knih a časopisů. Lákalo mě vyzkoušet kde co. Polentu jsem neznala a jako úplně první recept jsem si našla právě polentový koláč. O kaši jsem tenkrát neměla tušení. Teď často na naše milé přátele vzpomínáme, někteří odcházejí a jiní prožívají těžké chvíle. Běžně mám spojené zážitky s jídly, a proto došlo právě i na polentový koláč. Recept jsem si kompletně vymyslela, ten původní si už samozřejmě nepamatuji. Ale po pravdě, není to žádná věda, není co vymýšlet. Je to podobné, jako když děláte pizzu, na těsto dáte omáčku a různé ingredience podle toho, co máte po ruce nebo na co je chuť, pak sýr a víceméně je to všechno.
Pokud jste cestovali po Irsku, musela se vám dostat do ruky jejich nejoblíbenější pikantní omáčka Ballymaloe country relish. Podává se typicky k irské snídani, ale skvělá je i k hamburgeru, do sendvičů nebo k sýru, jak se píše na lahvičce. Je vážně vynikající, kořeněná, pikantní, jedinečná. Originální recept na omáčku vznikl ve 30 letech minulého století, když manželka farmáře Ivana Allena Myrtle musela zpracovávat ohromné množství rajčat z farmy, protože lidé je nekupovali, nebyli na rajčata totiž zvyklí. Průmyslově začala relish vyrábět jejich dcera v 90–tých letech minulého století a dnes už firmu Ballymaloe House vede vnučka Allenových. Ballymaloe country relish je zkrátka pojem. Vzhledem k tomu, že neustále likviduji úrodu rajčat, řekla jsem si, že bych něco v tomto duchu mohla zkusit. Začala jsem pátrat na internetu a našla jsem v podstatě jediný recept, který původně pochází od některé z členek klanu a podle bloggerky, u které jsem ho našla (zde), by měl být omáčce velmi podobný. Ještě jsem jej trochu upravila, když jsem si přečetla etiketu originální lahvičky, kterou jsme si z Irska přivezli. Bohužel jsme cestovali jen s příručním zavazadlem na lehko. Tím pádem jediná možnost byla nakoupit na letišti v Corku, odkud jsme letěli domů. Kdybych měla velký kufr, skončilo by v něm několik lahviček a měla bych zásobu. Musím říct, že rajčatová pikantní omáčka, kterou jsem podle receptu vyrobila, je opravdu moc dobrá. Když jsem srovnávala s originálem, není tedy úplně stejná. Ale to ani není cílem, originál je jen jeden a vždycky je tam pár těch tajných ingrediencí a postupů, které jej dělají originálním.
Miluji polévky, nevařím je ale jako první chod, protože pak nezvládáme ten druhý. Takže polévky jsou u nás většinou jako jediné a hlavní jídlo a většinou je to večeře. Moje moravská babička byla mistr na polévky. Vždycky když my jsme se vyhrabaly se sestrou z postele k snídani, babičce už na plotně něco bulablo v hrnci. Babička loni zemřela ve velmi požehnaném věku. Často na ni myslím právě v kuchyni, kde i ona trávila spoustu času, a vzpomínám na ty její úžasné polévky. Tato krémová fazolová polévka je podle receptu od kolegyně z práce, která mi předala pár polévkových tradic z její rodiny tak, jak to dělávaly její babičky. Malinko jsem si recept upravila a vynechala jsem zapraženou tmavší jíšku. Ta by nemusela být vůbec špatná, ale já jsem už hodně spěchala, můj hladový muž mi přešlapoval za zády a tak jsem jen rozkvedlala mouku ve šlehačce a tím polévku zahustila. Obvykle už teď zahušťování řeším nějakou zdravější variantou, nejjednodušeji rozmixováním části obsahu polévky. Ale občas mám ráda držet se tradice, ať už splňuje současné trendy nebo ne. Nic se nemá přehánět a někdy bych se z toho osypala, když sleduji, co by se všechno nemělo jíst. Takže hlavně nic nepřehánět a nezbláznit se z toho.
Legendární švestkový koláč podle New York Times
Dneska pro vás mám skutečně jedinečný recept s příběhem, který mě nadchnul. Švestky už dozrávají a kolem naší obce jich roste docela dost, takže po povidlech to jsou různé koláče a snad dojde i na knedlíky. Na recept jsem narazila na internetu před časem a zaujalo mne, že jsem viděla mnoho různých odkazů s víceméně stejnými obrázky. Tak jsem objevila tenhle poklad. Nejoblíbenější a nejžádanější recept v historii NYT. Poprvé jej jako The plum torte publikovala dlouholetá spolupracovnice NYT a autorka kuchařek Marian Burros v září roku 1983. Od té pro velký zájem čtenářů museli recept každoročně tisknout znovu a znovu. Naposledy to Marian Burros udělala v roce 1989 s tím, že si lidi mají recept vystřihnout, zalaminovat a dát na lednici. Že je to opravdu naposledy. Ale to už dávno recept žil svým životem. V poslední verzi taky ubrala autorka trochu cukru. Recept se dočkal mnoha nových verzí včetně celozrnné či veganské. Tenhle švestkový koláč podle New York Times prostě nemůžete nemít rádi. Je výborný, je snadný a je hned fuč. Potřebujete jen minimum ingrediencí a navíc je velmi variabilní, pokud se ovoce týká. Ale původní je se švestkami a teď právě je jeho čas.
Nedávno jsme se vrátili z krátké dovolené po poloostrovech jihozápadního Irska a tam jiný, než tento chléb nedostanete. Tedy kromě opečených toustů ráno u snídaně, abyste měli na co natřít pomerančovou marmeládu. Irsko milujeme a zase jsme se nezklamali. Kromě úchvatných přírodních scenérií turistickým ruchem dosud jen minimálně dotčených částí Irska to bylo i jídlo, samozřejmě. Chutnalo nám všude, kam jsme vlezli. Irský chléb je takový národní poklad. Z našeho pohledu je to vlastně tak trochu slaná buchta, ale je to zkrátka unikátní záležitost. Navíc má jednu obrovskou výhodu, a tou je časová nenáročnost přípravy. Nic nekyne, umícháte, uplácáte, upečete a po aspoň částečném vychladnutí můžete jíst. Ještě teplý jsme dostávali běžně. Můžete přidávat různá semínka a ořechy, často v něm byly brusinky nebo jiné sušené plody.
Zahradní bob je pro mne nově objevený poklad. Zkoušela jsem jej pěstovat už dříve, ale teprve letos můžu říct, že se mi urodilo. Nasbírala jsem plný velký kbelík lusků. Ale abych vysvětlila nadpis. Boby vám tedy samy do pusy nenaskáčou. Je to jedna z plodin, jejíž konzumaci si tvrdě odpracujete. Ale nenechte se tím zastrašit. Odměna stojí za to. Já miluji cizrnu a bob mi ji tak trochu připomíná svou konzistencí. Chutí je pak podobný hrášku. Z bobů můžete připravit i hummus. Dělá se z nich i krásně zelený falafel. Já jsem potřebovala uvařit pro více lidí, a když už jsem tak tvrdě pracovala na získání bobu, u vaření jsem si chtěla odpočinout, proto jsem připravila lahodné těstoviny s boby, sýrem a smetanou. Pokud máte boby a nevíte, co s nimi, určitě jídlo zkuste, protože je vážně vynikající.