Výborná vegetariánská verze chilli con carne, tentokrát tedy bez masa. Ale pochutnáte si na něm úplně stejně, chuť je naprosto plnohodnotná, bez chybičky. Zeleninové chilli mě nadchlo. Hrozně mě baví hledat bezmasé verze oblíbených pokrmů tak, abyste se neochudili o zážitek z jídla. Zkrátka zeleninové chilli zkuste, teď ve studených a sychravých dnech vás pikantní směs parádně zahřeje. Navíc vaření je velmi snadné. Já jsem tentokrát došla k tomuto jídlu hodně velkou oklikou, ale to se mi občas stává. Úplně původní impuls k řetězení nápadů dal litr kuřecího vývaru, který jsem měla asi 2 dny uvařený a už jsem jej musela nutně použít. Potřebovala jsem ale vydatné jídlo, polévka by mi nestačila. Už si ani nepamatuji, jak jsem se dopracovala až k zeleninovému chilli, ale mělo to tak být, protože jsme si moc pochutnali a určitě jsem jej navařila naposledy.
Miluju polévky všeho druhu. Je to jídlo, kterým nic nepokazíte. U nás je polévka nejčastěji jako hlavní chod. Pokud nejde o vývar, k polévce už hlavní jídlo nezvládneme. Takže často dělám polévky vydatné. A protože si chladné dny o polévku říkají, tak i tuhle jsem vařila vyloženě na zahřátí. Hustá kapustová polévka je velmi snadná a rychlá, nemusíte předem nic chystat, stačí dát čas na uvaření zelenině a za chvíli máte hotovo.
Moje verze je vlastně takovou inspirací a variací na ribollitu, protože jsem nepoužila jednu z hlavních ingrediencí, a to chleba. Byla jsem připravená, ale polévka byla tak hustá, že jsem jej zkrátka vynechala. Ribollita je tradiční toskánská polévka, která má četně obměn. Hlavní ingerdience v této lahůdce jsou malé bílé fazole, kapusta (v Toskánsku je to Cavolo nero, jejich typická a tradiční odrůda), rajčata (zkrátka zelenina) a právě starší chléb, kterým se opakovaně ohřívaná polévka (ri – bollita) zahušťovala. V Toskánsku jsme už byli několikrát a nikdy mi nezevšední. Tentokrát jsme si s mým věčně zaměstnaným mužem ukradli pár dní a jeli na krátkou dovolenou. Tu jsme si dokonale užili. Měli jsme štěstí na počasí, protože na konci října bývá chladno už i v Toskánsku. Toskánská kuchyně mě naprosto uchvátila. Neochutnala jsem ji poprvé, ale až teď, když jsem opravdu jedli jenom v hospůdkách a restauracích, jsem si uvědomila, jak je jednoduchá a poctivá. Nestalo se, že by nám nechutnalo. Ve všem vidíte čisté suroviny a tradice.
Čerstvou syrovou klobásku jsem koupila u osvědčeného řezníka. Klobásku sami vyrábějí. Vymýšlela jsem, co s ní a přirozeně z toho vyšla polévka. Venku je zima a pošmourno, tedy přesně to počasí, které si polévku žádá. Krémová polévka s klobásou je lahodná, jemná a přitom výživná a spolehlivě vás zahřeje. Tu krémovou funkci v polévce by měla zajistit smetana. Ale já jsem se rozhodla, že ji nahradím krémem z posledních cuketek, co mám ještě v lednici.
Vzhledem k tomu, že jsem sklizená rajčata nechala na parapetu v kuchyni, tedy v domě, nemá cenu teď popisovat, jak vypadají okna. Octomilek je tu asi milión. Vím, že toto období je přesně jejich, mám po kuchyni různé rafinované lapače domácí výroby. Ale rajčata na parapetu táhnou. Je tu i spousta jiných drobných zbytků, které se po lince tu a tam povalují. Než s tím něco udělám, už se rojí. Nejsem schopná tomu zabránit. Pořád něco krájím, vařím a odkládám, takže holky mrňavý si přijdou na své. Co ale můžu zaručeně udělat já, je zbavit se těch rajčat, takže aby s nimi bylo co nejméně práce, bude to polévka z pečených rajčat, která se víceméně udělá sama, skoro.
Je to tu, už zase začínáme uklízet zahrádku a záhony pomalu chystat na zimu. Zatím pomalu, ale ono to nějaký čas zabere. Den se krátí a večer je pěkná zima. Takže, jak chybí čas, zůstávám tam déle a že je sucho, tak nakonec ještě něco málo zalívám a mám mokré ruce i nohy. Odpoledne bylo přece hezky, takže jsem nalehko, naboso jen v žabkách. A je mi zima. Povedlo se mi velmi vydatně při tom zahradním úklidu vystydnout. A já tedy rozmrzám velmi špatně. Mám ale ještě pořád bedýnku plnou. Je nakonec dobře, že mi s konzumací pomáhají moji hlodavci. Rozhodně jsem sela víc, než dokážeme spotřebovat, ale to přikládám stále ještě nedostatečným zkušenostem a věřím, že průběžným laděním množství i odrůd se budu postupně zlepšovat. Takže, co je po tomto obsáhlém úvodu třeba jiného, než polévka na zahřátí, že?
Po návratu z jarních prázdnin jsem zase potřebovala najet do běžného stravovacího režimu (ne tak docela ovšem, je postní doba, tak maso necháme na neděli).
Vídeňská klasika, jedno z těch jídel, které byste si neměli při návštěvě Vídně nechat ujít. Možná je ještě lepší volbou než vídeňský řízek. Tafelspitz je opravdu speciální lahůdka. Ale ani pokud se nechystáte na výlet, nemusíte si ji odpírat. I když se to zdá jako jídlo náročné na přípravu, není to až taková zapeklitost.