Tenhle recept se postupně nabalil na dýni ve spíži. Řekla jsem si, že už je nejvyšší čas ji zpracovat, ale moc jsem neměla představu, co s ní. Řekla jsem si, že když ji okořením a upeču, tak tím nic nepokazím a pak uvidím, vždycky můžu udělat polívku. Měla jsem taky rozmrazený poslední balíček s jehněčími žebry. Tam to bylo jasné, jedině pomalým pečením je dokonale využiji. Takže jsem se rozhodla tyhle dvě věci spojit. A hummus, ten už byl přirozeným můstkem mezi oběma jídly. Všechno dohromady to dokonale zapadlo do sebe. Nutno podotknout, že už jen pečená dýně s hummusem by sama o sobě byla výborná. Základem je ji okořenit. Zkrátka ochutit pořádně voňavým kořením. A můžete použít orientální směs směrem k arabské kuchyni nebo ladit spíš do středomořské kuchyně, což jsem se tentokrát rozhodla já. Hummus je univerzální a když jej necháte neutrální, bude se hodit téměř ke všemu. Já osobně bych jej mohla denně.
Crostini s buvolí mozzarellou a rukolou
Pro mne naprostá pecka, kterou bych mohla pojídat denně. Buvolí mozzarella, to je úplně něco jiného než ta z kravského mléka, kterou si běžně kupujeme. Ta buvolí je sice dražší, tak trochu sváteční záležitost. Ale chuťově je to zkrátka jiný vesmír. Teď v zimě ovšem nejsou k mání zralá aromatická rajčata, která jdou s mozzarellou ruku v ruce. Ale v kombinaci s rukolou a olivovým olejem chutná báječně. Jemná, ale zcela specifická chuť sýru a aromatická rukola se doplňují naprosto dokonale. Tohle není vlastně žádný recept, crostini s buvolí mozzarellou a rukolou jsou jen inspirací na skvelé rychlé pohoštění .
Výborné jemné jídlo, které můžete zkusit, pokud vám zbyla pečená dýně nebo i dýňové pyré. Krémovou strukturu i chuť dodáte čerstvým sýrem, třeba kozím. Dýňové krémové risotto má kromě delikátní chuti i skvělou barvu. Dýně nepotřebujete moc, stačí vám zhruba hrnek pyré nebo rozmačkané pečené dýně. Risotto jsem doplnila mušlemi, které jsem měla mražené, vyloupané na malém tácku.
Trippa alla Fiorentina neboli dršťky po florentinsku v lehce upravené variaci
Dršťky patří mezi suroviny, které lidi buď nesnáší, nebo milují. Já je nevařím moc často, ale rozhodně patřím do druhé skupiny. Zejména po té, co jsme dršťky na několik způsobů ochutnali právě na cestách po Itálii. Ale i naši dršťkovku jsem měla vždycky ráda, už jako dítě. Takže asi budu opravdu z té druhé skupiny tak nějak odjakživa. U nás se tedy jinak než v polévce většinou dršťky nepoužívali. Ale v Itálii, to je jiná, tak zpracovávají skutečně vše, co se zpracovat dá. Když už muselo zvíře kvůli našim žaludkům na porážku, tak ať nic nepřijde nazmar. U řezníka mají hned vícero hovězích žaludků a zpracovávají je v různých jídlech. V jednotlivých žaludcích se nevyznám, používám dršťky u nás běžně dostupné, čisté, prané a vařené. To významně usnadňuje další práci v kuchyni, v podstatě už skoro žádná není. Trippa alla Fiorentina neboli dršťky po florentinsku je jedna z nejlahodnějších úprav, co jsme ochutnali. Tenhle můj dnešní recept bude ovšem lehkou modifikací tradičního. Přidala jsem a lehce upravila suroviny a nakonec zamíchala i vařené bílé fazolky, což se v některých regionech Itálie dělá. Bílé fazole se svou velmi jemnou chutí i konzistencí do jídla hodí, tak proč ne.
Variace na libanonské chutě. Voňavé, úžasně aromatické a snadné jídlo. Stále obdobné využití pro jehněčí žebra, se kterými toho jinak moc nenavaříte. Ale tento typ receptů je ideální úprava. Masa není mnoho, ale když je po pomalém a dlouhém pečení oberete a přidáte přílohu typu kuskus, bulgur, či jiné zrní, tak budete mít jídlo pro minimálně 6 lidí. Jehněčí maso je samo o sobě velmi jemné a snadno se upraví do měkka. Se žebry je to trošku složitější, protože maso je uvězněné ve vazivových strukturách, které právě pomalé pečení při nízkých teplotách zneškodní. Tak se nebojte a jehněčí žebra s citrónem zkuste.
Nemůžete navštívit Nový Zéland a neochutnat Pavlovu. Dezert, o jehož vynález se přou místní s Australany. Na Zélandě je teď ještě léto, tedy optimální čas na návštěvu. Asi také jeden z důvodů, proč byl televizní program plný dokumentů o této nádherné zemi. Po návratu mi babička hlásila, co toho viděla a ať se podívám na tohle a tamto a kdy že to budou opakovat. Vzhledem k tomu, že jsme beztelevizní domácnost, tak se koukání nekonalo. Ale nebylo to třeba. Nový Zéland, to je nemoc na celý život. Je jasné, že jsme tam nebyli naposledy. Kdybych se neměla těšit na další návštěvu, tak vážně nevím. Samozřejmě jsme si doma sjeli filmový maraton všech tří dílů Pána prstenů. Zkrátka jsme tomu kouzlu Zélandu propadli, ať jsme chtěli nebo ne a my jsme chtěli. Pokud patříte k těm, kdo o cestě na Zéland sní a uvažují, tak neváhejte ani chvíli, budete bohatě odměněni. Continue Reading
Léta dělám Jamieho verzi vepřové panenky à la Stroganov se žampióny a je to jedno z našich velmi oblíbených jídel. Tentokrát mi ale zbyl kus stařené, odleželé roštěné a tak jsem se rozhodla udělat hovězí variaci na Stroganov. Protože jsem místo žampiónů použila moji oblíbenou hlívu a místo zakysané smetany šlehačku a ještě pár malých úprav v receptu udělala, považuji tenhle recept za jednu z variací na slavné jídlo. Hovězí s hlívou à la Stroganov chutná i těm, kdo jinak hlívu nemusejí. S masem a smetanovou omáčkou je celková chuť velmi jemná, lahodná.
Samotný cidre je výborný osvěžující letní nápoj, ale teď v zimě se potřebujeme spíš zahřát. Vzpomínka na adventní trhy a všudypřítomný přeslazený punč a svařené víno je ještě živá a tak jsem se rozhodla udělat řekněme cidrový punč, takový cidre na zahřátí.
Obdobnou kombinaci jsem poprvé ochutnala v restauraci a byla jsem nadšena. Pikantní a kořeněné jehněčí s lahodnou chutí cizrnového hummusu. Ten já miluji naprosto nekriticky, mohla bych ho mít každý den. Na podzim mi podobný recept přistál v newsletteru mého od oblíbence Davida Lebovitze – zde. Neměla jsem zrovna čas ani jehněčí po ruce a tak jsem dala ideu k ledu. Ale teď to ve mně uzrálo a hummus s jehněčím ragú jsem připravila. Recept jsem si trochu upravila, doplnila jsem pár drobností. Změnila jsem i pracovní postup a ragú jsem po přípravě na plotně svěřila troubě, aby se propeklo k dokonalé chuti.
Po pravdě, jedli jste už nevoňavé curry? Já ne, už samotná podstata curry jídel je ve spoustě voňavého koření, které jej dělá tak neodolatelným. Tohle curry je obzvláště jednoduché, potřebujete skutečně jen koření, které je dnes už běžně dostupné. Se všemi ingrediencemi postupně použitými nakonec voňavé jehněčí curry vykouzlíte. A pokud ne jehněčí, sáhněte klidně po kuřecím nebo krůtím mase.