Už jsem pekla kde co a vyzkoušela opravdu spoustu věcí. I spoustu různých sušenek. Ale ještě nikdy jsem se nepustila do těch velkých, kulatých cookies, co jsou tvrdé na povrchu a žvýkavé uvnitř. Když jsme poprvé byli ve Starbucks kavárně, tak mi tam připadalo nejlepší úplně všechno, doteď to miluju. I když už sama vím, že jinde mají i mnohem lepší kafe, tak Starbucks je zkrátka to první, kde jsme něco podobného viděli. Nejrůznější druhy kdo ví čím vším ochucených káv. Když jsme si něco koupili, tak to bylo v ceně oběda, co bychom si tenkrát tak u nás v Čechách dali. A tím pádem jsme kolem sladkých muffinů a cookies, co tam měli, jen mlsně obcházeli. Takže i cookies jsou nostalgické vzpomínky. Teď už mě od prázdnin syn přemlouvá, ať je upeču. Konečně jsem doplnila zásoby a dokoupila mléčnou čokoládu, kterou tam on požaduje, protože hořká mu nechutná. Už nebylo zbytí.
Je to takový náš národní poklad, vyrostli jsme na vepřu knedlu zelu a zelňačkách. Ale nejsme sami, kdo fermentované zelí a jiné zeleniny vyrábí. Všude, kam se podíváte, mají svoje verze těchto fermentovaných, zdraví prospěšných lahůdek. Aby ne, dříve to býval jeden z hlavních spolehlivých způsobu uchování zeleniny na zimu. Ale co si budeme namlouvat, když si v obchodě koupíte pytlík kysaného zelí a je náhodou z Německa, tak vám prostě nechutná. Jsme zvyklí na to naše zelí. A taky většinou co rodina, to osvědčený recept. Jsou samozřejmě výjimky, ale všeobecně se dá říct, že kysané zelí zkrátka milujeme. Když jsem začala sama hospodařit a dělat kde co, tedy rozuměj nejraději zkoušet všechno, co se doma vyrobit dá, tak došlo i na zelí. Je to opravdu snadné. Rozhodně, pokud už dávno nejste zkušení kvasiči, se nebojte a jednou to zkuste, nad domácí kysané zelí není, to je čistá pravda.
Jde vlastně variaci na Baba Ganoush, tradiční předkrm kuchyně Blízkého východu. A je to ohromná dobrota, jejímž základem jsou řádně upečené lilky. Moje verze není úplně přesná, je to v lehké úpravě. Nemám totiž moc ráda tahini, neboli sezamovou pastu. Zkrátka mi v jídle nechutná, vnáší tam trochu hořkosti a pro mne pachuť, která mi nejede. V jedné restauraci jsem ale ochutnala lilkový dip s jogurtem a to jsem se rozhodla taky vyzkoušet. Dip z pečeného lilku s přidaným jogurtem je celkově trochu jemnější, odlehčená verze známého příbuzného.
Výborný a vláčný tenhle makový koláč, ideální k odpolední kávě. Když jsem byla malá, byl makovník velmi oblíbený. Dokonce i ten kupovaný nám chutnal. Nevím, jestli by mi chutnal i dnes. Ale s jistotou mohu říct, že pokud jste makoví, s tímhle koláčem neuděláte chybu.
Čerstvou syrovou klobásku jsem koupila u osvědčeného řezníka. Klobásku sami vyrábějí. Vymýšlela jsem, co s ní a přirozeně z toho vyšla polévka. Venku je zima a pošmourno, tedy přesně to počasí, které si polévku žádá. Krémová polévka s klobásou je lahodná, jemná a přitom výživná a spolehlivě vás zahřeje. Tu krémovou funkci v polévce by měla zajistit smetana. Ale já jsem se rozhodla, že ji nahradím krémem z posledních cuketek, co mám ještě v lednici.
V létě, když kvetla levandule, bylo mi tak líto ji ostříhat, že jsem to skoro nedělala. Ale nakoupila jsem si ještě několik malých rostlinek a vysadila jsem je na různá místa v zahradě. Říkala jsem si, že mi to pak nebude tolik líto, až si trochu natrhám. Vím, že to stejně nedokážu, u mne se tedy jistě žádné levandulové palice a jiné dekorace ve velkém konat nebudou. No uvidím, co to se mnou příští rok udělá. Ale tahle podzimně levandulová letní vzpomínka je kouzelná. Ty keříčky, co jsem dosázela v létě, stále kvetou, ještě chystají další poupata, ale asi to už nestihnou. Pár jsem jich nastříhala, byla by škoda nechat všechno zmrznout.
Panzanella je salát původem z Toskánska. V dnešní podobě jsou kromě nezbytného chleba jeho hlavní ingrediencí i rajčata. Receptů na tenhle vynikající salát najdete na internetu nepřeberné množství. Sama jsem jej připravovala více způsoby. Nejčastěji jsem zálivku připravovala ze šťávy, kterou jsem vymačkala z rajčat a do níž se pak přidaly ostatní ingredience. Tentokrát jsem se ale rozhodla vyzkoušet trochu jiný postup, jako vždy geniální ve své jednoduchosti, tak jak už to u Jamieho bývá. Na panzanellu podle Jamieho jsem narazila při listování v jeho knížce – Vařte chutně jako Jamie. Dělala jsem salát jen pro sebe, takže jsem upravila množství ingrediencí, víceméně ale od oka, není třeba být přehnaně akurátní, tady toho moc nepokazíte.
Já vím, zase cuketa. Ale tohle fakt zkuste. Na internetu je plno podobných receptů. Já jsem je vždycky zdárně a bez zájmu přehlížela, že tohle jako dělat nebudu. Ale pak jsem víceméně stejným způsobem připravovala květák. Ten nám jednak nám fakt moc chutnal a jednak mi zbylo obalivo. Takže jsem si řekla, že to přeci nevyhodím, když je v tom sýr a použila jsem směs na cuketu. Poprvé jsem dělala kolečka z asi 5 malých cuketek a normálně jsem všechno sama snědla, úplně bez uzardění. Chutná to podobně jako houbové řízky, opravdu. V obalu je totiž Gran Moravia nebo jiný podobný sýr a ten cuketě dá skvělou chuť. Podruhé už jsem zkusila cuketové hranolky.
Vzhledem k tomu, že jsem sklizená rajčata nechala na parapetu v kuchyni, tedy v domě, nemá cenu teď popisovat, jak vypadají okna. Octomilek je tu asi milión. Vím, že toto období je přesně jejich, mám po kuchyni různé rafinované lapače domácí výroby. Ale rajčata na parapetu táhnou. Je tu i spousta jiných drobných zbytků, které se po lince tu a tam povalují. Než s tím něco udělám, už se rojí. Nejsem schopná tomu zabránit. Pořád něco krájím, vařím a odkládám, takže holky mrňavý si přijdou na své. Co ale můžu zaručeně udělat já, je zbavit se těch rajčat, takže aby s nimi bylo co nejméně práce, bude to polévka z pečených rajčat, která se víceméně udělá sama, skoro.